DIA DE LOS MUERTOS
KDO JINÝ BY MĚL VYPRÁVĚT O SVÁTKU MRTVÝCH, NEŽ MORAVAČKA S JIŽNÍM TEMPERAMENTEM, KTERÁ V MEXIKU NAŠLA NA DLOUHOU DOBU SVůJ DRUHÝ DOMOV.
autorem reportáže je MARTA KUBÍKOVÁ děkujeme
DEN MRTVÝCH
Dia de los muertos je tradiční oslavou, která uctívá mrtvé. Tyto svátky se slaví po celé latinské Americe.
Konají se 1. a 2. listopadu a jsou spojeny s katolickými oslavami ,,Všech Svatých”.
Je to festival, který se slaví hlavně v Mexiku a v zemích, jako je Bolívie,
Peru, Ekvádor a Guatemala. V menší míře v zemích Střední Ameriky i v andských oblastech
Jižní Ameriky, od severovýchodní Argentiny po Spojené státy americké, především v tam, kde žije
velké domorodé obyvatelstvo. V roce 2008 UNESCO vyhlásilo festival za nehmotné kulturní
dědictví lidstva Mexika.
Všeobecně je známo, že tyto oslavy mají předkolumbovský původ, ovšem toto tvrzení
někteří odborníci zpochybňují a naopak zdůrazňují, že tyto tradice se objevily ve středověké
Evropě a v americké sféře pak až s příchodem Španělů.
JAK OSLAVOVALI SVÉ MRTVÉ STAŘÍ OBYVATELE TEOTIHUACANU
Staří Teotihuacánci měli ve zvyku dávat mrtvým na počest obět. Praktikovali při tom náročné
a intenzivní rituály, aby zesnulý bezpečně dorazil do jednoho ze čtyř rájů, podle způsobu jeho
smrti. Oběť obsahovala jídlo, copal (indiánské kadidlo), nádoby, nože, nefritové kameny a
semena rostlin. Důležitou součástí obřadu byli psy ,,xoloescuintles". Pomáhali nést mrtvému světlo při
průchodu podsvětím aby se dostal bezpečně do ráje. Psi byli zároveň obětováni a pohřbeni společně
se zesnulým.
4.RÁJE
I: Do prvního ráje odcházeli mladí lidé, děti a ti, kteří se ještě nenarodili. Byli pohřbíváni ve
fetální poloze v zemi.
II: Do druhého ráje odcházeli adolescenti, kterým se jako obět dávaly různé druhy zeleniny a
zvířecí kostí.
III:Třetí ráj patřil dospělím, jak mužím, tak ženám. Tito zemřelí byli umístěni do velkých
hliněných nádob, ale napřed prošli krematoriem. Věřilo se, že na tomto místě vládne hojnost a
věčný mír. Jako oběti se jim dávala cukrová třtina a typická jídla.
IV: Na toto místo chodili staří lidé, kterým se umisťovaly ohniště ke kremaci těl. Věřilo se, že se
tito staří zesnulí po smrti vrátí na zem ve formě zvířat.
SMRT PODLE AZTÉKů
Aztékové věřili, že posmrtný život zesnulého může mít čtyři cíle, neboli ráje.
TLALOCAN ráj Boha Deště Tláloca. Na toto místo odcházeli ti, kteří zemřeli za okolností souvisejících s vodou. Ti, kteří se utopili, ti, kteří zemřeli bleskem, ti, kteří zemřeli na nemoci, jako je dna nebo vodnatelnost, svrab nebo hnisavý nádor, stejně jako děti, které byly obětovány Bohu. Tlalocan byl místem odpočinku a hojnosti.
OMEYOCÁN ráj Slunce, kterému vládne Bůh Války Huitzilopochtli. Na toto místo odcházeli pouze ti, kteří byli zabiti v boji, jako obětovaní zajatci, anebo ženy, které zemřely při porodu.
Omeyocan byl místem trvalé radosti, kde bylo oslavováno slunce a doprovázeno hudbou, písněmi a tanci. Mrtví, kteří odcházeli do Omeyocánu, se po čtyřech letech vraceli na zem a proměnili se v ptáky s nádherným pestrobarevným peřím.
MICTLÁN ráj určený pro ty, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Toto místo obývali Mictlantecuhtli a Mictecacíhuatl, pán a paní smrti. Bylo to velmi tmavé místo bez oken, ze kterého už nebylo možno návratu.
CHICHIHUACUAUHCO místo, kam odcházely mrtvé děti. Ty byly napřed zasvěceny vodě, ze které vyrůstal strom a z jehož větví kapalo mléko, které je živilo. Děti, které sem odcházely, se mohly vrátít na Zem teprve tehdy, až bude zničena rasa, která ji obývá.
Cesta do Mictlánu byla velmi klikatá a obtížná. Než se tam duše dostaly, musely se čtyři roky pohybovat po různých místech. Pak teprve dorazily do Chicunamictlánu, místa, kde buď odpočívaly, anebo zmizely. Aby zemřelý mohl takto cestovat, byl pohřben se psem ,,Xoloitzcuintle”, který mu pomohl překročit řeku a dostat se k Mictlantecuhtli, kde musel obětovat svazky voňavého dřeva, bavlnu (ixcátl), barevné nitě a přikrývky. Ti, kteří odcházeli do Mictlánu, dostali jako oběť čtyři šípy a čtyři pochodně svázané bavlněnou nití.
Prehispánské pohřby bývaly doprovázeny oběťmi obsahující dva typy předmětů. Ty, které v životě mrtví používali, a ty, které by mohly být potřebné při jejich přechodu do podsvětí. Zpracovávání pohřebních předmětů tak bylo velmi rozmanité. Hliněné hudební nástroje, jako jsou okaríny, flétny, tympány a chrastítka ve tvaru lebek. Sochy představující bohy smrti, lebky z různých materiálů (kámen, nefrit, sklo), ohniště, kadidelnice a urny.
DEN MRTVÝCH V KULTUŘE NAHUA „Den mrtvých“ jako takový v kultuře nahua v Anahuacu neexistoval. V kalendáři Nahua existovala tři data (tři partitury o délce 20 dnů), ve kterých byli uctíváni mrtví. Ti, kteří podle překladu z nahuatlu do španělštiny „zvedli svůj stín“. První datování mrtvých okolo 16. července. V průběhu měsíce zvaného Tlaxochimaco, kdy se konala oslava zvaná iccailhuitontli, tedy „svátek mrtvých“ nebo taky „svátek malých mrtvých“. Druhé datování. Miccailhuitl v desátém měsíci a třetí v březnu. Oslava začínala ve chvíli, kdy byl v lese skácen strom zvaný xócotl, kterému byla odstraněna kůra a který byl ozdoben květinami. Oslav se účastnili všichni a po dobu dvaceti dní se stromu dávaly oběti. V desátém měsíci aztéckého kalendáře se slavil Ueymicailhuitl, neboli svátek dospělých mrtvých. Tyto oslavy v přepočtu vycházely na 5. srpna, tehdy se říkalo, že xócotl padl. Při těchto oslavách se konala procesí končící tancem okolo stromu. Bylo ve zvyku praktikovat lidské oběti a podávat velká množství jídla. Poté se na špičku stromu položila figurka selata a tančilo se s ozdobami vzácného peří a rolniček. Na závěr oslav mladí lidé šplhali na strom, aby figurku odstranili. Xócotl byl skácen a oslava skončila. Při těchto oslavách lidé umisťovali oltáře s obětmi na památku svých zesnulých, což jsou předchůdci současného oltáře mrtvých. Obzvláště byli poctěni ti, kteří ,,zvedli svůj stín” (zemřeli) při nějakém zvláštním úkolu. Především válečníci a ženy (Cihuateteotl), které zemřely při porodu a byly tak přirovnávány k válečníkům. Ti, kteří zemřeli bleskem nebo se utopili, šli do Tlalocanu. Ještě před příchodem Španělů mnoho prehispánských kultur věřilo v posmrtný život. Například u Mayů. Duše zesnulého člověka odcházela do podsvětí, zvaného ,,Xibalbá”. Podle jejich víry musely duše překonat řeku pomocí psa xoloitzcuintly.Proto v rámci pohřebních obřadů Mayů byl spolu se zemřelým pohřben pes plemene známého dnes jako chihuahua. Jinak by nebožtík riskoval, že nedorazí do Xibalbá a zůstane někde na cestě. TRANSFORMACE RITUÁLU Když Španělé v XVI. století dorazili do Ameriky, přinesli vlastní tradiční oslavy památky zesnulých. Obrácením domorodců Nového světa na pravou víru vznikl synkretismus, který mísil evropské tradice s prehispánskými, díky čemuž se katolické slavnosti Všech svatých a Všech duší shodovaly s podobným mezoamerickým festivalem. Vnikl tak součastný Den mrtvých. Vývoj nynějších zvyků Dne mrtvých tak ovlivnily další prvky. Například v centrálním Mexiku epidemie, které po staletí sužovaly Mexico City, vedly k vytvoření hřbitovů mimo město a kolem roku 1861 vláda začínala přebírat odpovědnost za pohřby. Nškdy v roce 1859 se upevnil zvyk zdobení hrobů květinami a svíčkami a návštěvy panteonů 1. a 2. listopadu. Dopoledne hřbitovy navštěvovala vyšší třída a odpoledne chudí. Lidé z vyšší třídy využívali tyto dny, aby mohli předvést své černé šaty, které si předtím za tímto účelem pečlivě připravili. ZPOCHYBNĚNÍ PREHISPÁNSKÉHO PŮVODU Někteří antropologové kritizují prehispánské vysvětlení dne smrti jako jediné. Prostřednictvím analýzy praktik spojených se smrtí v 18. a 19. století, historikové taktéž zvažují, že postrevoluční nacionalismus a tvrzení Octavia Paze v knize ,,El laberinto de la Soledad” mylně přivedly na myšlenku, že mexický Den Mrtvých byl výsledkem synkretismu založeného převážně na mezoamerických tradicích, a to za účelem snížení katolického vlivu na sjednocení kulturních praktik v Mexiku. To, co je hlavně spojeno s dnešními oslavami Dne mrtvých, je spíše výsledkem historie pohřebních praktik. Správa hřbitovů, pohřbívání, kremace. Od začátku koloniálního období do první poloviny 20. století. Kromě katolické liturgie Všech Svatých, také kulinářské praktiky,chléb mrtvých, sladké lebky, Yucatanský špalík a další pokrmy i sladkosti typické pro tento den. Nastavení oltáře a další související dekorace byly jednoduše místní verzí katolických praktik podobných těm ve venkovských oblastech středověké Evropy, zejména ve Španělsku a Itálii.
O CHARAKTERIZUJE DNEŠNÍ OSLAVY DNE MRTVÝCH Rýmovačky. Nazývají se také „literární lebky“. Jsou to vlastně vtipné epitafy lidí, kteří jsou stále naživu. Skládají se z veršů, kde personifikované vtipy o smrti žertují s postavami z reálného života a narážejí na zvláštní vlastnosti dotyčné osoby. Zpravidla končí větami, kde je uvedeno, že bude odvezen do hrobu. Běžně se „lebky“ věnují veřejným činitelům, zejména politikům. V mnoha případech žertovný rým zmiňuje dotyčnou osobu, jako by již byla mrtvá. Rytiny. Litografie, původně od José Guadalupe Posady, který sice nekreslil konkrétně proDen Mrtvých, ale byly to právě jeho karikatury, které se používaly v publikacích na počátku dvacátého století v Mexiku. Cukrové lebky. Různé sladkosti ve tvaru lebky, obvykle vyrobené z cukrkandlu, čokolády, amarantu anebo gumy. Prodávají se na tradičních trzích zvaných „Todos Santos“, ale běžně také v supermarketech.
OBĚTI PRO MRTVÉ NA OLTÁŘI Cukrové lebky. Mají na čele napsané jméno zemřelého, v některých případech i žijících lidí ve formě humoru, který dotyčnou osobu neuráží. Jsou konzumovány příbuznými nebo přáteli. Chléb mrtvých. Chléb mrtvých je druh sladkého chleba, který se peče v různých tvarech, od jednoduchých kulatých tvarů až po tvary lebky zdobené kostmi a posypány anýzovým cukrem. Podobně jako tradiční svaté kosti ve Španělsku. Květiny. V období od 1. do 2. listopadu rodiny obvykle čistí a zdobí hroby barevnými věnci z růží a slunečnice. Hlavně však ,,cempasúchitlem” a „sametovým květem“, který podle všeho přitahuje a vede duše mrtvých. Oltáře, oběť a návštěva duší. Mexičané věří , že duše dětí se vrátí prvního listopadu a duše dospělých 2. listopadu. V případě, že hrob zesnulého nelze navštívit, buď protože již neexistuje, nebo proto, že je rodina příliš daleko na to, aby jej navštívila, vytvářejí se oltáře v domácnostech. Umísťují se na ně pokrmy, chléb mrtvých, sklenice vody, mezcalu, tequily, pulque nebo atolu, doutníky a dokonce i hračky pro duše dětí. To vše je pečlivě vyskládáno vedle portrétu zesnulého a obklopené svíčkami. Portrét milované osoby. Portrét zesnulého představuje duši, která nás navštíví v noci 2.listopadu. Tento obraz ctí nejvyšší část oltáře. Je umístěn zády a před něj je postaveno zrcadlo, tak, aby zesnulý viděl pouze odraz svých příbuzných a oni ten jeho. Malba nebo chrom duší očistce. Obraz duší očistce slouží k žádosti o odchod duše zesnulého z očistce, pokud se tam nachází. Svíčky. Zvláště jsou-li fialové, jsou známkou smutku. Čtyři svíčky do kříže představují čtyři hlavní body, aby se duše mohla orientovat, dokud nenajde cestu a svůj domov. Kříž. Používá se na většině oltářů. Je to symbol zavedený španělskými evangelizátory, aby se katechismus začlenil mezi hluboce zakořeněné tradice mezi domorodci, jako je úcta k mrtvým. Na připomenutí víry, od Popeleční středy se říká věta: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“. Tak se připomíná, že se člověk vrací do země, ze které přišel. Kříž vede z horní části oltáře k jedné straně obrazu zesnulého. Může být vyroben ze soli, popela, zeminy nebo vápna. Dýně tacha. Dýně (Cucurbita moschata) zaujímá výsadní místo jak v tradiční předhispánské kuchyni, tak v té dnešní. Je součástí výživové tetralogie země, vedle kukuřice, fazolí a papriček chilli, se kterými se pěstuje společně ve stejné milpě. Využívá se vše: stonky, lodyha, květy, plody i semena. Na oltář se připravuje sladká, nazývaná ,,tacha dýně”, protože nádoba používaná k výrobě cukru se nazývá „tacho“. Dýně se kandují v kotlích, ve kterých se vyráběl cukr. Vaří se s cukrem, skořicí, hlohem, kousky cukrové třtiny nebo s jinými přísadami, podle chuti kuchaře. Jedná se o tradiční způsob výroby. V současné době se vaří v hnědém cukru nebo panelovém medu, dříve nazývaném také tacha,aby požehnala domácnostem. Papel picado. Oběti bývají také obvykle zdobeny vystřihovaným papírem ,,papel picado,” což je typické mexické řemeslnické dílo. Tradičně se vyrábí z čínského papíru vystřižením spousty koster a lebek, čímž se vyjadřuje slavnostní veselí. Proutek z tejocote. Proutkem se otevírá cesta duši, aby se mohla vrátit a navštívit své příbuzné. Proto by se z něj neměly odstraňovat trny. Na některých místech v Mexiku je zvykem stavět oblouk z cukrové třtiny a květin, který symbolizuje přechod k očistnému životu a opuštění pozemského těla. Copal a kadidlo. Copal je prehispánské kadidlo, které čistí a purifikuje energie. Slouží také k posvěcování. Voda: Velký význam má i voda, protože mimo jiné odráží čistotu duše anepřetržitou regeneraci života. Na obětní oltář se dává sklenice plná vody, která slouží k tomu, aby duše uhasila žízeň po cestě ze světa mrtvých. Jídlo. Na oltář je položen tradiční pokrm , který chutnal zesnulému, aby si ho jeho duše mohla vychutnat. Alkoholické nápoje. Na oltář se dávají nápoje, které zesnulý pil. Tradičně jde jde o tequilu, pulque, pivo a mezcal.
MARTA KUBÍKOVÁ Moravačka s jižním temperamentem toužila po životě v cizině od malička. Už před plnoletostí se snažila utéct z čech a po revoluci odjela s batohem objevovat Evropu. Brzy však zjistila, že srdce ji táhne do Jižní Ameriky, kde se drobná holka z Moravy usídlila na trvalo. Barevný život a pestrá kultura jihoameričanů ji fascinovala natolik, že tu našla svůj druhý domov. Naučila se několik jazyků a dnes je jedním z nejlepších průvodců po Ekvádoru, Kolumbii, Kostarice, Mexiku, Guatemale, Panamě, Nigarague, Hondurasu a Belize. Marta je nomadic women v pravém slova smyslu a my jsme šťastné, že si nás na naší výpravě bere pod svá ochranná křídla.